Jdi na obsah Jdi na menu
 


Může se stát i vám...(můj názor k chovatelství a výstavám)

CHOVATELSTVÍ

Krásná a zodpovědná práce, kde by si měl na začátku každý člověk uvědomit, že zvíře je na něj zcela odkázáno a tak mu musí dodávat veškerý komfort, který chovaná zvířátka potřebují. Chci se zmínit především o chovatelích psů.

Bohužel v dnešní době jsou chovatelé dvou skupin.

Ti hodní, kteří svým mazlíčkům obětují kus svého života, sdílí s nimi své příbytky, kupují jim kvalitní stravu, udržují je v čistotě a pečlivě se o ně starají. Znají dokonale standart plemene, který chovají, jsou otevření, nápomocní, přátelští. O své vrhy se starají s náležitou láskou a opatrností, věnují pozornost každému štěněti zvlášť, aby později, mohli budoucím majitelům pejska poradit s výchovou, péčí o srst, chrup, tak popřípadě s vystavováním plemene. Práce náročná, leč nádherná.

A pak je tady skupina druhá, ti zlí. Tito chovatelé se za chovatelé považují, o chovatelství však neví zhola nic. Nejen, že o své pejsky nepečují tak jak si zaslouží, drží kolikrát hromadně tři generace i se štěňaty v jakýchsi korytech (ohradách chcete-li) nebo dokonce venku ve špinavých kotcích, kde se válí počůrané savé podložky, na nich hračky a sem tam i granulka by se našla, ale v případě, že se zeptáte na péči o chrup či chcete znát jinou radu do začátku, nevědí přesně, jak na ně odpovědět. Sami tápou, zkouší, učí se a dělají to snad jen pro peníze a špatně. Ale říkají si chovatelé...

Tak takhle ne!!!!

Já sama jsem měla možnost setkat se s několika lidmi z chovných stanic různých plemen psů a opravdu jsou mezi nimi tací, kteří by se mohli stydět.

Chovatelka nejsem, ani si jí netroufám být, ale jakožto "cíťa" si těchto kvalit či nedostatků CHS dost všímám a hrajou u mne velkou roli. Dnes už vím, že uspěchat výběr štěňátka se může setsakra nevyplatit a je tedy lepší se s chovatelskou stanicí nejdříve spojit, setkat se s chovateli, pohovořit o případném vrhu, jaké jsou mé představy o štěňátku, jaké jsou jejich představy o komunikaci, případných návštěvách, dále chci vystavovat nebo nechci. Důležitý je pro mne i následný kontakt s chovatelem, i jeho zájem jak se jeho štěně vyvíjí a roste, jak se nám daří je pro mne známkou toho, že jde o zodpovědného chovatele. V případě, že na dotazující zprávy majitele pejska chovatelé nereagují je vidět, že chovatele po předání štěněte a peněz už budoucnost jeho odchovu nezajímá...vždyť v dalším kotci čeká na svůj další vrh, který udá stejným způsobem, jako ten předešlý. Bez emocí, bez starosti, hlavně rychle!

Tohle je smutná realita, ale díkybohu je ještě spousta chovatelů, kteří pomohou, i když se o jejich vrh vůbec nejedná. Chovatelé, kteří k vám přilnou jako přátelé a udržujete s nimi krásný pejskařský vztah. Máte doma přece "jejich" děti :). Jsou to srdcaři a s takovýma se chci setkávat a ráda si v budoucnu od takových pořídím své další štěňátko!

 

 

SVĚT VÝSTAV

Opět pro mne kapitola, o které bych mohla napsat esej. Nejsem určitě žádný mistr ve vystavování psů, ani žádný odborník na výstavy, ale chci tady popsat svým selským rozumem své poznatky a pocity, jak na mě tyto akce působí.

Za sebe bych napsala jen tolik, pro mnoho vystavovatelů jsou výstavy pouhý BYZNYS. Vždyť proč jdu vystavovat? Pro radost? Pro uvolnění? Kvůli pejska? NE! Každý si tam jede pro výhru, která jeho psa či fenu posune v žebříčku kvalit do vytoužené síně slávy. Někteří zdá se, se sbíráním titulů nemohou nabažit a nejraději by vysbírali všechny poháry světa. Ano, tohle je lidský faktor, lidé se ženou za mamonem, soupeří mezi sebou, kdo má krásnějšího psa, napadají se, jsou na sebe zlí. A co na to pes? Ten, na kterém je tato estráda zcela závislá? Ten má svůj svět. Ví, že musí oběhnout pár koleček v jakémsi kruhu, což ho i baví, rád si nechá pohladit srst na posuzovacím stole, zase oběhne kolečko, zaujme pár výstavních postojů a tím to pro něj končí. Má zkrátka natrénováno. Poté se zase uvelebí na své dečce v kleci a třeba si i zdřímne, než přijde možné další kolo. Pes si zkrátka na tento ceremoniál zvykne, tak jako na venčení ráno, odpoledne a večer, na krmení, ježdění autem nebo písknutí pána. Jen ten lidský faktor, to zlo, kdy se vystavovatelé předhánějí, následně pomlouvají...no fuj! To je nějaká úcta k plemeni, které milujeme a o které tady jde především?

Tak ráda bych zase navštívila výstavu, pro radost, pro ten moment překvapení, které místo pro nás posuzovatel vybral. Je to dobrodružství. Pro mne ano. Já nehodlám s nikým z lidí soupeřit, jde tam přeci o plemeno a opravdu to dělám z radosti a pro potěšení a pohlazení oka i duše. Ale pokud to nebaví mého psa, nebudu jej do výstav nutit. Takové výsledky, kdy je pes či fena sama ve třídě a tudíž mi jiné než 1. místo nepřipadá, mě nemůže těšit..to není dobrodružné ani sportovní. Leč mnozí vystavovatelé právě tyto třídy vyhledávají, aby si nahnali početná prvenství. Mnohé pejsky ani výstavy zdaleka tak nebaví, jako právě jejich pány. Tito pejsci, i když krásní, by raději strávili svůj čas doma na gauči nebo na klíně svých blízkých a nechali se hladit. Ale zase ten lidský faktor je žene tam, kde se cítí být ve stresu, na vodítku jsou pak někteří jak oběšenci s předníma nožkama ve vzduchu, ve snaze majitele předvést co možná nejladnější pohyb psa...ovšem v konečném výsledku to vypadá, že chce předvádějící psa spíš uškrtit než jej předvést v jeho skutečné kráse. Smutný pohled. To stejné platí i o výstavním postoji, kdy jsem již kolikrát viděla handlera, jak tahá psa za ocas, jen aby zaujal ten správný postoj...asi neví, jak citlivý je u pejsků právě kořen ocasu a co všechno může člověk nesprávným pohybem pejskovi způsobit :(. A takhle bych mohla pokračovat stále dál...

Na druhou stranu setkání příznivců stejného plemene na výstavách je krásný zážitek, můžou spolu promluvit o svých psech, přátelit se, rozdělit se o dojmy.  Mohlo by to takto vypadat. Dnes už se i tito příznivci a vystavovatelé takzvaně skupinkují a na nově příchozího nebo začínajícího vystavovatele koukají přes prsty s notnou dávkou afektu a sebevědomí, ve smyslu - ty s námi chceš opravdu soupeřit??? Z mých vystavovatelských zážitků mohu přidat jeden k dobru s mou kokršpanělí slečnou, kdy se nám stalo, že na nás do kruhu při předvádění psa v klusu začla pokřikovat chovatelka a majitelka otce naší Meggie, jak to držíte to vodítko, ať si jej stočíte do dlaně...tak v tu chvíli opravdu nevíte, zda nezakopnete a neupadnete na svého psa, protože jste právě přenesli veškerou pozornost na vykřikující chovatelku, a váš pes se vám na vodítku začne vzpouzet, protože jste si potřebovala upravit nedostatky...nejen, že to ve vystavujícím začátečníkovi hrkne, že něco pokazil, ale také ho to pořádně vyruší, tím znervózní psa a výsledek je potom nulový...Proč tomu tak je a zkušení chovatelé a vystavovatelé tohle dělají dodnes netuším. A po všech těch nervech v kruhu a na posuzovacím stole, kdy jste celí rousní uklidnit svého psa, vám potom ona chovatelka přijde lát, jak to bylo tragické, že málo trénujete a že takhle to nejde, tak v tu chvíli se vám svět výstav nadobro zprotiví. Tady tato situace opět poukazuje na to, jak je důležité si o všech věcech promluvit s chovateli ještě před pořízením štěněte. Je toho totiž opravdu mnoho, co musí být sděleno a obě strany musí vědět, co chtějí! A nesvinuté vodítko? To nebyla chyba...jde přece o psa!

Ale abych řekla pravdu, mám na vystavování i moc hezké vzpomínky. zvláště pak na Shih-tzu výstavy. Proto nebudu skeptická a budu věřit v lepší zítřky, i když vím, že s mou milovanou kokřicí to nebude tak snadné, jako to bylo s šicunkou, protože ji vystavování narozdíl od Bablis vůbec nebaví. Proto se v dalších letech chystám pořídit si další přírůstek do naší smečky - Shih-tzu pejska či fenku. Snad ze mě konečně ty obavy a nedůvěra k lidem na výstavách opadnou a já budu mít z vystavování zase radost spolu s mým pejskem.