Jak to začalo, aneb náš příběh...
"Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo, ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že je to psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali jsme tomu jméno Dášeňka."
Ano, tahle slova pana Karla Čapka jsou mi velmi blízká, protože by se dalo říci, že tímto krásným souvětím a celou touhle knihou začala má vášeň a láska k pejskům. Byla to právě kniha Dášeňka, čili život štěněte, která mi od mých 3 let a v dětství před spaním, kdy se plní i ty nejtajnější sny, dělala společnici a nyní, dělá společnici zase mé dceři.
Ovšem můj samotný život s pejsky začal o něco později, vlastně v dospělosti, kdy jsem si mohla splnit svou touhu a přání, mít vlastního pejska. Jelikož jsem začala pracovat v Praze a bydlela jsem v bytě 1+1, bylo mi jasné, že si vyberu pejska menšího vzrůstu. Odjakživa jsem byla obdivovatelkou Anglického kokršpaněla, ale vzhledem k malému bytu a lovecké povaze pejska jsem usoudila, že kokr to nebude. Po všech možných úvahách a plánech, co všechno chci a jsem schopná s pejskem podnikat, jsem se rozhodla pro Jorkšírského teriéra. Do bytu ideální, s nelínající srstí, ovšem, jak se později ukázalo, s temperamentem, který by hravě konkuroval samotnému kokršpanělovi :).
Tehdy se psal rok 2005, blížily se Vánoce a já se spojila s paní Trunečkovou z Pardubic, která inzerovala zrovna narozená štěňátka jorků. Byla po telefonu velmi příjemná a usoudila jsem, že si u ní rezervuji štěňátko. Tehdy jsem skutečně nedbala na to, že jsou štěňátka bez průkazu původu, chtěla jsem zkrátka přítele, se kterým budu moci trávit volný čas. A tak jsem si v lednu 2006 jela pro svou vysněnou kuličku štěstí - pejska Tobbyho.
Tobíček byl úžasný pejsek s veselou povahou a opravdu nejlepší přítel. Chodil se mnou všude, i do práce, když to šlo...a šlo to, já si to vždy zařídila, aby byl co nejméně sám. A tak vzrostlo pouto. Silné a upřímné. Prožili jsme spolu mnoho, stěhování, rozchod, zase stěhování, kamarádění, cestování, lumpačení venku, koupání, stříhání...a život šel dál. V práci mě přeložili na jiné místo a já se opět musela poohlídnout po jiném bydlení, kde bych to měla nejblíže. Tak jsme se s Tobíkem ocitli v krásném podnájmu rodinného domu s velkou zahradou a začala nám nová kapitola života. S Tobíčkem sdíleli domácnost ještě dva pejsci Nina a Pepo, ostříhaná, bílá stvořeníčka s milou povahou, která je pro shih-tzu pejsky typická. Brzy se z nich stali výborní kámoši. Jejich páníček, který mi tehdy pronajímal patro v domě, dnes už můj partner, si je také pořizoval, jak tvrdil, kvůli povaze a nelínající srsti.
Rok se s rokem sešel a my všichni jsme brzy vytvořili rodinu. Se třemi pejsky v domě, se nám v září roku 2012 narodila dcerka a tak se naše "smečka" se rozrostla :). S mým pobytem na mateřské dovolené se začala nová kapitola - s miminkem a třemi pejsky plno krásných aktivit venku i doma. A jelikož jsem s pejsky trávila díky mateřství a volnému času hodně chvil sama a zvědavost a zájem o pejsky mě už dlouho nahlodával, cítila jsem potřebu zjistit si více informací o tak přátelském plemeni, jako jsou shih-tzu, když už dva z nich byli doma. Tobík, ač plemeno s dlouhou srstí, neměl PP a proto u něj dlouhá srst nebyla podmínkou, tak tomu bylo i u Pepíka s Ninou, kteří také byli bezpapíroví a tak jsem je já sama upravovala a srst jim zkracovala. Ovšem po návštěvách chovných stanic shih-tzu na internetu jsem byla naprosto ohromena majestátností, kterou v sobě dlouhosrstý shih-tzu skrývá. Den co den jsem usedala k internetu a studovala toto plemeno, které mi naprosto učarovalo. Od roztomiloučkého, chundelatého štěňátka, připomínajícího nadýchanou vatičku k dospívajícímu psíku s rostoucí srstí, až po překrásného pana psa s rozevlátou, dlouhou srstí, s korunkou na hlavě, zvanou Top knot. To byla láska.
Ze všech informací, které jsem z internetu načerpala jsem také konečně přišla na to, proč si vybrat právě pejska s průkazem původu a jak je úžasný svět výstav. Dokonce jsem zkoušela naše dva šicánky nechat dorůst do srsti a zkoušela jsem různé culíčky a česání, ale nebylo to nic platné, byli zvyklí na svůj letní sestřih a s tím jsem v jejich věku už pramoc nenadělala. Takže jsem si vysnila nový sen, pořídit si štěňátko shih-tzu s průkazem původu. Dlouho jsem chodila a žadonila, jelikož jsme již tři pejsky měli, do toho malou, dvou letou dcerku, tak se partner moc netvářil, že bychom měli pořizovat dalšího pejska. Ale já byla tak zakousnutá, že jsem riskovala i změnu jeho nálad a začala sama obesílat chovatelské stanice s šicunkama, abych se informovala, jak vlastně při koupi štěňátka s PP postupovat...a světe div se!!! I přes velkou změnu nálad, jsem partnera přesvědčila a v létě 2014 jsme si jeli pro krásnou fenku Bablis z Hařilovy samoty.
S Bablis byla práce úžasná, měla chuť se vystavovat, nebála se a měla tedy předpoklad pro úspěchy na výstavách. Hned první dvě výstavy jsme spolu absolvovaly v Paskově, na klubové výstavě Shih-tzu, kde získala za víkend 2x titul VN2 ve třídě štěňat, z celkem 5 feneček. Pro mne jakožto začátečnici to byl úžasný výsledek. Další výstavy následovaly... V Brně na European Dogshow, dne 26.10.2014 jsme získaly z počtu čtyř fenek, ve třídě štěňat titul VN3. Následně ještě tentýž rok, 1.11.2014 jsme na MVP v Praze skončily na 2. místě za Exclusive Girl Brilliant of Moravia, což nás tehdy dost mrzelo. Ale nenechaly jsme se odradit a už dál koukaly, která z dalších výstav nás nemine a vybojujeme tam své prvenství :). Přihláška tehdy putovala na DUO CACIB do Brna, dne 7.2.2015, kam jsme se moc těšily.
Podzim jsme prožívali v poklidu, bylo sucho a slunečno, tak jsme mohly trénovat i doma na zahradě a hlavně já jsem podléhala víc a víc úpravám skvostné Bablis, které mě naprosto nejvíc nabíjely, česaly jsme a česaly, všechny triky jsem vyčetla a vysledovala z internetu a cítila jsem se být neskonale šťastná. Mít svou rodinu a úžasné pejsky kolem, co je víc?
Ale znáte to, když už si člověk myslí, že nemůže být nic krásnějšího, musí přijít zákonitě rána osudu, která vše krásné smete a člověk spadne na samé dno. Bohužel ani mne se tato rána osudu nevyhnula a po krásných 4 letech společného života, nás s partnerem osud těsně před Vánocema rozdělil...Odcestovala jsem tedy s dcerkou a se svými dvěma pejsky Tobíčkem a Bablinkou do svého rodného města - Havířova. S partnerem jsme se rozešli. Bylo to velmi krušné období, kdy jsem prozatím měla na okamžik přes Vánoce možnost azylu u své mámy, ale ne na dlouho. Proto jsem urychleně sháněla podnájem, abych se mohla co nejdříve od mámy odstěhovat. Nebylo to pro mne vůbec lehké, sama v podnájmu, s dvou letou dcerkou a dvěma pejsky, kteří potřebovali svou péči, převážně tedy Bablis, venčení, úprava, tréning, zase venčení...Po finanční stránce to také bylo dost špatné a s žádnou pomocí jsem nemohla počítat. Probrečených dní a nocí, co bude dál???? Aby toho nebylo málo, do toho mi Bablinka onemocněla kožní nemocí, se kterou jsem se asi měsíc potýkala, platila veterináře a byla ze všeho doslova na dně...a tak se stalo, že jsem z úplného vyčerpání oslovila chovatelku, od které jsem si Bablis pořídila, zda by si fenku nevzala zpátky k sobě. Nemohla jsem jinak. Dcerka mě potřebovala a já byla na všechno najednou sama a vše bylo pro mne ztraceno...Zlomilo mi to srdce! Odchod Bablis, kdy si pro ni chovatelka přijela, já ji vyčesanou, načančanou předávala a věděla, že už ji nikdy nepohladím, nepotulím, byl zdrcující. Byl konec. Konec začátku jednoho velkého talentu, konec kamarádství, zkrátka odešla zpátky do své rodné klícky a já věděla, že si to ponesu sebou. Ten šrám, který mi zůstal na srdci. O to bolestivější byly názory některých "šickařů", kteří mě doslova odsoudili, že jsem se zbavila psa a nějak to neřešila, že možnost to nějak vymyslet je vždy... Věřte, že pokud nemáte alespoň trochu zázemí a podpory u svých nejbižších, nepomůže vám nikdo...a to já jsem rozhodně neměla. Bolelo to, moc mi někteří z chovatelů a majitelů shih-tzu přilnuli k srdci a jejich odsouzení mne opravdu zasáhlo. Muka trvala dál...Samota tížila, nepochopení druhých ještě víc a tak jsem se rozhodla odejít ze světa Facebooku, všechno a všechny smazat a to i ze své mysli. Přišlo jaro, léto, s dcerkou a Tobíčkem jsme trávili volný čas jak se dalo. Pomalu jsem se začala dostávat do normálu a žít. Zase se usmívat...
Nebudu tady psát jak dlouho to trvalo, jak dovedou být tvrdé hlavy některých dospělých, ale stalo se, že jsme měli možnost si s partnerem promuvit po dlouhé době odloučení a přijít na to, jak velkou chybu jsme udělali, co všechno tím způsobili. Bylo to velmi silné setkání, emočně i psychicky. On se dozvěděl o Bablis, že už je zpátky u chovatelky a hodně ho to sebralo, já zase, že navždy odešel do psího nebe jeden z jeho pejsků, Pepík. Zůstal sám, s Ninou a já byla najednou ta, která má víc!!! Naši dceru, důvod proč by se lidé neměli rozcházet a která je rozhodně důvodem být spolu!!! Mluvit spolu, rozumět si, podporovat se. Opět se země hnula a my po dlouhé době začali žít zase společně.
Vše začalo nabírat jiný směr. Koupili jsme dům, který jsme začali předělávat k obrazu svému, začali souznít a projevovat více nadšení pro sebe navzájem, mít se více rádi. Rok 2017 byl pro nás smutný, obzvlášť pak pro mne, kdy po onemocnění ledvin, odešel navždy i můj Tobíček do psího nebíčka a mě začalo být teskno....Po Tobíčkovi, po Babli, po Pepíkovi...pejsci se začali z naší rodiny vytrácet a zůstala jen Nina. Tolik jsem toužila mít zase štěňátko, jezdit výstavy, mít krásného shi-tzu, ale obavy mě stále více zrazovaly. S partnerem jsem vše probrala a nakonec jsme se rozhodli pro štěňátko, pro mé oblíbené plemeno, které jsem již zmínila na začátku svého příběhu, anglického kokršpaněla. V červnu jsme tedy jeli pro fenku Maikki z Lesních chalup, která nám teď společně s Ninkou dělá společnost. Výstavní typ zn. Interšampion z ní asi nebude, i když je krásná, chytrá, ale tak nějak nekamarádí s výstavama a víc jí baví práce v lese. Dvě výstavy jsme absolvovaly (tř.štěňat VN1) a (tř.dorostu VN2), což jsou krásná místa a proteď máme klidový režim. Nechci ji častým vystavováním zbytečně stresovat. V příštím roce bychom zkusili zase nějakou z výstav a uvidíme, jak nám to půjde.
Tento příběh je sice dlouhý, ale je v něm obsaženo vše krásné i bolestné, co jsem se svýma pejskama prožila a prožívám....a já doufám, že prožívat budu!!! Stále se mě drží, ten šrám na srdci, který mě provází den co den. A tak pokukuju, rozhlížím se, plánuji...za rok, za dva...dostat se zase do toho očarujícího světa SHIH-TZUnků, krásných, majestátních pejsků s úžasnou povahou a srdcem.
Děkuji Vám za přečtení této dlouhé srdeční záležitosti, patří ke mě a věřím, že mohu jít dál s hlavou vztyčenou i přes mnohé nezdary, které mi zkřížily cestu.
S láskou ke všem dobrým tvorům, Petra
